Igracek

Děti, vynalézavost sama

Ráno vstanu, vykonám každodenní ritual koupelna, cafecígo. Je kolem konce dopoledne. Stojím, kouřím na balkoně a pode mnou na vedlejší zahradě si hraje malý chlapeček. Je to pár měsíců co se naučil chodit a hrozně si to užívá. Pobíha po zahrádě mezi záhony, kytek, zeleniny a zkouší vše možné. V jedné chvíly popadne do rukou větrník v podobě ferdy mravence a vytáhne ho ze země. Dál popíjim kafe a nechávám se překvpapovat dětskou vynalézavostí. Větrníkem párkrát cvičně máchne vzduchem a co se nestane, pohne se rostlina asi metr od něj. Chvíly vstřebává co se stalo a pak, znovu mách. Kytka se opět pohne. Chlapeček, malý rus, postoupí na druhý konec trávníku, tam keř. Znova máchne a kytka? Pohla se znovu. Zahodí větrníček. Vezme do ruky nedávno ze země vytrhlou ráno zasazenou broskev. Znovu máchne a keř pár kroků od něj se zakymácí. Jak je to možné, že když nestojí přímo u ní že se hýbe? Několika jednoduchými testy pokus omyl dá zabrat několika rostlinám na zahradě. Nová věc, závěr jasný. S něčím v ruce můžu hýbat věcmi dál od sebe.

 Měsíc před touhle dramatickou situací, jsem si položil otázku, proč vlastně bylo dětství tak úžasný. Hned mě napadlo několik přímmočarých odpovědí. Jo všichni se na tebe smějí, každýmu si připadal úžasný, skoro každá bota která se stala, ti byla až na pár zamračenejch obličejů prominuta. Nemusel jsi nic platit, rodiče ti sem tam nasypali peníze na výlet se školou, nebo když se šlo na koupaliště, abys měl na zmrzlinu. Dovolená s rodiči tě nepřišla na víc, než na sem tam ňákou dobrou známku ve škole a slušné pozdravení učitelky a sousedů. Na druhou stranu, když se aspoň trochu snažíme tak tohle není problém mít i teď. Ale to, čeho sme měli jako děti neustále a pořád přísun, byly Nové objevy, obrazy, situace, zážitky.

 I v dospělosti máme přísun nových věcí, čteme o věcech co nás zajímájí, jezdíme ve chvílích volna na nová místa, seznamujeme se s lidmi, ale v žádnym případě se to nedá srovnat s situacemi kdy jsme vše viděli z výšky ani ne metr nad kobercem a v každém rohu pokoje nás čekalo jiné dobrodružství.

 Nevzpomínám si na svojí první cestu, kdy jsem sám vyrazil do krámu koupit mamince něco chybějícího do bábovky, ale určitě to musel bejt zážitek. Když jsem pak do stejného krámu, který byl vzdálen jen pár stovek metrů od vchodovejch dveří, šel podruhý, tak to byl opět úplně nový zážitek. A pokaždý když jsem byl s klukama venku, tak to bylo dobrodružství. Nevím jestli jste taky znali pocit při pohledu na staršího člověka, kterého jste už několikrát viděli, ale teprve na po paté jste měli čas si ho prohlédnout. Když jste ho viděli poprvé a podruhé, tak vás zaujal tím co vyprávěl a vaše dětská představivost vám nedala ani chvilku na prohlédnutí si ho. Po třetí vám ukazoval něco hrozně zajímavého a počtvrté jste vůbec něměli čas si ho prohlédnout, protože zrovna kolem projížděl chlápek v kožené bundě na motorce. A teprve po páte jste si ho všimli, když se o něčem naprosto nepodstatném a obrovsky nudném bavil s maminkou, že má strašně velký nos a široké oči a furt se usmívá. Nové a nové zážitky nás neustále obloklopovali a my jsme měli právě tak akorát čas a chuť si těchto nových věcí všímat. Naše myšlenky se týkali naprosto konkrétních situací, které se nejčastěji právě odehrávaly okolo nás. Vetšinu času jsme ze všeho měli radost a užívali si všechno co se okolo dělo, nepřemýšleli jsme o věcech co se mohou stát, nebo naopak o malichernostech co se jsem kde komu řekli a udělali, ale žily jsme okamžikem, byli jsme teď a tady. Respektive tam a tehdy.

 V souvislosti s tím mě teď trefil aha efekt. Když jsem chodili do osmý devátý třídy základky a možná i později, asi všichni z nás zažili rodičovskou otázku, jak bylo ve škole a podobně. Vždycky jsem si říkal, co je na tom tak zajímá co sme se učili. To je snad jasný, skoro všechno samý zbytečnosti. Ale právě v  souvislosti s ranným dětsvím, kdy jsme jim informace co se odehrávalo ve školce sami servírovali, to znás, když přestali být stěžejní zpovědnicí, museli začít tahat oni. A že to muselo být kouelně zajímavý poslouchat co se odehrávalo v mateřský na hřišti, na co nového jsme přišli, čemu jsme nerozuměli co kdo povídal, nebo co jsme nechápali proč tohle kdo dělal.

 Vrátím se zpět k tomu pohledu, kdy jsme situace prožívali tak jak to přicházelo a moc jsme neřešili co bude a co bylo. Sice některé momenty mohli bejt hodně dramatický a začli jsme brečet kvůli ztracené hračce, nebo jsme zjistili, že kamoš z pískoviště se odstěhoval. Ale byli jsme schopní to do pár minut zpracovat na té dětské úrovni a jít dál. To k čemu se chci dostat možná vyzní, že dospělý život bagatelizuju. Ale mě zas příde, že vše moc dramatizujem. To už je jen ůhel pohledu.

 Teď máme spoustu poviností, musíme tohle udělat do školy či do práce, musíme koupit to a támhleto. Vztahy mezi přátely už nejsou taková pohoda jako to bylo, když jsme natáhli první tepláky co nám přišly pod ruku a vyrazili jsme ven. Věci co se nám v životě přihodily řešíme ještě dlouho po tom a přitom s nima nemůžeme už nic udělat. A naopak budoucí situace, které se ještě nestaly, promýšlíme do detailů i když většinou později zjistíme, že se odehrajou podle úplně jiného plánu než jaký jsme měli. Je jasné, že když jdeme na pracovní schůzku, nebo zkoušku do školy, tak se to bez přípravy neobejde a naopak když se nám v životě stane něco závažného, tak je dobré se nad tím pozastavit a zjistit proč. Abychom se tomu přístě mohli vyhnout. Ale nebylo by lepší u běžných situací tam aspoň z části zkusit jakoby nahodit ten dětskej pohled, jo tohle se mi líbí du do toho a zas tohohle je škoda, ale zrovna teď už du dělat něco jiného? Hahá tak krásně se to napíše, ale co stím? Sám nevím a když jdu na rande se slečnou, tak mám desítky plánů co říct a dalšich pět navrhu kam jít, ale stejně se to vždycky odehraje nějak po svým. A myslim, že to je na životě úžasný, takže jediná šance je, si ty situace užívat co nejvíc to de a nebrat tak moc vážně to co se stane.